Hokej, studium a Kanada. Jan Janoch o cestě, která mu vrátila radost ze hry.
Honza se ohlíží za probíhající sezonou, popisuje fungování univerzitního hokeje a vzpomíná na turnaj Viking Cup v Kanadě, kde s týmem získal bronz.
Honzo, jak bys zhodnotil aktuální sezonu z pohledu Black Dogs Budweis?Aktuální sezóna se nevyvíjí úplně špatně. Jsme aktuálně na druhém místě. Cílem je se udržet na druhém místě, ale je nesmírně těžké navázat na minulý rok, kdy jsme v základní části neprohráli jediný zápas. Radši ale prohraji pár zápasů teď než později v play off.
V čem vidíte největší sílu týmu? Naopak na čem je potřeba ještě pracovat?
Ostatně jako všechny ty roky, co působím v Black Dogs, máme super partu. Díky tomu se pak v šatně cítíme dobře a můžeme na tom stavět. Určitě by se ale dalo zapracovat na docházce. Máme dva ranní tréninky, kdy někteří kluci chodí do práce nebo do školy, a proto se nemůžou zúčastnit. V pátek se navíc hraje krajská liga, takže někteří kluci chodí hrát tam místo tréninku.
Jak se vám hraje v univerzitní soutěži oproti ostatním, kterými jste si prošel?
Líbí se mi zápasové vytížení. Zápasů není moc ani málo a většinou se jedná o příjemné dojezdové vzdálenosti. Ano, máme v lize i Ostravu nebo Ústí, ale tam se jede jen jednou za sezónu, pokud na ně člověk nenarazí v play off. Co se týče kvality, troufnu si říct, že první tři až čtyři týmy by hrály obstojně i ve druhé lize. Kvalita soutěže každoročně roste, takže jsem hodně zvědavý, kde bude ULLH třeba za pět let.
Co vám působení v Black Dogs dalo? Jak po hokejové, tak i po osobní stránce.
Vrátila se mi chuť do hokeje. Trénujeme třikrát týdně na ledě a k tomu máme jeden až dva zápasy. Člověk pak není přetrénovaný, netráví na zimáku několik hodin denně a má víc času na věci, na které dřív čas nebyl. Hodně se mi líbí i myšlenka skloubení hokeje se studiem, díky čemuž se mi na jaře podařilo získat vysokoškolský titul.
V jihočeském univerzitním týmu jste odehrál 89 zápasů a připsal si 113 bodů. Co na toto číslo říkáte, překvapilo vás to? Sledujete své statistiky?
Takhle to vůbec nevypadá špatně, ale zároveň by to mohlo být lepší. Jednou za čas se podívám, jak na tom jsem, ale nijak to neprožívám.
Je v týmu někdo, s kým jste si vyloženě sednul a jste na sebe na ledě zvyklí?
Každý rok hraji s někým jiným a kolikrát i na jiném postu, takže v současné chvíli úplně ne. Z minulosti bych ale vypíchnul Matouše Masopusta a Vojtu Krcha, se kterými jsem hrál první sezónu v Black Dogs, a minulý rok jsem s nimi pomohl Milevsku k postupu do druhé ligy.
S Filipem Petráskem, Adamem Sochorem a Filipem Novákem jste se zúčastnili Viking Cupu v Kanadě. Jak se zpětně ohlížíte za tímto turnajem?
Popravdě ani nevím, jestli jsme to nějak detailně hodnotili. Všichni jsme se vrátili s medailí a ve zdraví, a to je myslím nejdůležitější. Jsme hlavně rádi, že jsme se mohli zúčastnit a získat krásné vzpomínky, o kterých budeme třeba jednou vyprávět vnoučatům.
Vybojovali jste bronz. Myslíte, že to mohlo dopadnout ještě lépe? Považujete to za svůj největší úspěch?
Myslím si, že mohlo. V utkání o finále nám to uteklo opravdu o chlup. Šancí jsme měli dost, ale nedokázali jsme se prosadit. Medaile je určitě svým způsobem cenná, protože je to první za mnoho desítek let, ale pořád je to třetí místo, takže asi nejcennější není.
Na turnaji jste se prosadil třikrát, včetně gólu v zápase o bronz. Jak jste byl spokojen se svými výkony?
Šancí jsem měl na prosazení víc, ale i ty tři góly mi udělaly radost. Před nominačním kempem jsem figuroval na pozici náhradníků, takže si myslím, že jsem trenéry nezklamal.
Jak byl turnaj náročný po fyzické stránce? Jak se lišil od zápasů v Česku?
Obával jsem se hlavně prvního zápasu po dlouhé cestě, ale hnal nás dopředu chtíč vyhrát a adrenalin. Druhý den už na nás padla únava z cestování, třetí den to bylo zase o něco lepší. Všechny týmy hrály hodně fyzický hokej a každý souboj dohrávaly, na což nejsme z Česka úplně zvyklí. Největší rozdíl byl asi ve stylu rozhodování – rozhodčí byli benevolentnější a nechávali hru plynout.
Jaké jste měli podmínky mimo led – regenerace, zázemí, hala, ubytování?
Já osobně jsem regeneroval hlavně dobrým jídlem a měl jsem k dispozici ledničku plnou kofeinových a sladkých nápojů. Ostatní chodili na masáže nebo do ledové kádě. Aréna se mi moc líbila, byla ideální velikosti pro univerzitní ligu. Dostali jsme jednu z největších šaten a měli jsme k dispozici i pračku se sušičkou. Co se týče bydlení, někdo to měl pět minut pěšky, někdo deset minut autem, nejdál asi půl hodiny.
Měli jste i nějaký prostor pro volno a poznávání okolí?
Měli jsme dva dny volna. Jeden den jsme jeli do Edmontonu, podívali jsme se na Rogers Place a do West Edmonton Mall. Druhý den jsme šli na kratší trail v okolí bydliště a do obchodní zóny. Jinak ale moc prostoru nebylo. Po ulicích se tam spíš procházejí zvířata než lidé – cestou na trénink jsme potkali jelena.
Přibližně, jak vypadal váš typický turnajový den?
Ráno snídaně u billet family, poté ranní rozbruslení, které trvalo asi třicet minut. Po tréninku se chodilo na masáže nebo jsme hráli hry v šatně – měli jsme pingpong i arkádové hry. Následoval oběd, krátký odpočinek a večerní zápas. Po něm už jen večeře a šipky.
Vy osobně - máte s létáním nějaký problém? Jaká byla cesta do Kanady a zpět?
S létáním problém nemám, v posledních letech létám poměrně často. I zaoceánské lety už mám za sebou. Zkouknul jsem celou poslední sérii Stranger Things a Drive to Survive, takže to docela uteklo. Obě cesty ale trvaly přes 30 hodin. Před prvním zápasem jsme s Filipem Novákem ani nespali. Cesta zpátky byla smolná – nestihli jsme přestup, i když letadlo ještě stálo u gate, takže se návrat ještě víc protáhl.
Autor článku: Martin Vašíček
