Josef Vostracký: Od univerzitního hokeje k architektuře

Bývalý obránce Engineers Prague Josef Vostracký v otevřeném rozhovoru vzpomíná na divoké začátky univerzitního hokeje a odkrývá, proč ho lákala výstřednost architektury. Dnes mění tvář pražských secesních domů a v hlavě má odvážnou vizi: nový multifunkční stadion, který by posunul akademický sport v Česku na evropskou úroveň.

Co tě přivedlo ke studiu architektury na ČVUT? 

Myslím, že to začalo už v dětství. Věděl jsem, že můj táta ČVUT absolvoval, a ta čtyři písmena na mě vždycky působila vznešeně a tak trochu magicky. Když jsem se pak v osmnácti rozhodoval, co dál, šel jsem to zkusit právě tam.

Jak jsi se dostal k univerzitnímu hokeji? 

Hokej jsem hrál celý život, ale těsně před maturitou jsem musel kvůli zraněním skončit. V prváku na ČVUT jsme pak vyplňovali dotazník o sportech, kterým jsme se dříve věnovali, a já tam hokej uvedl. O něco později mi napsal Zdeněk Valjent, pozdější zakladatel Engineers, jestli nechci jet reprezentovat školu na turnaj do německého Füssenu. Vyrazil jsem tehdy na parádní výlet spojený s hokejem a díky tomu pak s univerzitním týmem zažil spoustu krásných momentů.

Kdo byl tvůj nejlepší kamarád z týmu a proč?

 Díky hokeji na ČVUT jsem poznal řadu lidí, kteří mi zůstali blízcí dodnes – to považuji za vůbec největší přínos. Z té původní party, ještě před érou Engineers, to byl třeba Jirka Novák a celá stará parta, se kterou stále jezdíme na společné akce. Pak také Dan Kolář, se kterým jsme vytvořili zajímavé duo, jež spolu vydrželo i během Engineers, nebo legendární kapitán prvních sezon a naprostý originál David Sem. Ke konci mého působení v týmu si mě zase „adoptovala“ mladší generace hráčů v čele s Tomášem Kadlecem. Všem bych chtěl moc poděkovat za to, jak moc můj život obohatili.

Co tě vedlo k rozhodnutí věnovat se architektuře a jak jsi zvládal skloubit studium, hokej a začátky v profesním životě?

 Pocházím z rodiny, která se ve stavebnictví pohybuje už po několik generací, takže moje cesta k oboru byla celkem přirozená. Architektura mi navíc přišla jako disciplína, která nejlépe odpovídá mé povaze. Tehdy jsem si totiž vsugeroval zajímavou myšlenku: že jako architekt budu mít legitimní právo chovat se trochu výstředně, což mě vždycky přitahovalo.

Za našich časů ale univerzitní hokej ještě nebyl tak známý, takže bylo často složité získat pochopení a uvolnění, například při odjezdech na zápasy. Současným i budoucím hráčům bych proto přál, aby povědomí o univerzitním sportu dál rostlo a přinášelo jim větší podporu ze strany škol.

Můžeš nám přiblížit, čemu se v současnosti věnuješ ve své firmě ATELIER Vostracký a jaké projekty máš na starosti?

 Naší prací je naslouchat lidem, kteří za námi přijdou s konkrétním zadáním nebo snem – ať už jde o rodinný dům, kavárnu, kanceláře nebo bytový komplex. Snažíme se jejich představy převést do té nejlepší možné podoby tak, aby výsledná stavba dokonale splňovala estetické, funkční i technické požadavky. Ideálem je prostor, který skvěle slouží svému účelu a lidé se v něm cítí dobře.

Já osobně se nejvíce věnuji rekonstrukcím činžovních domů v Praze. Často je to podobný příběh: vezmeme zanedbaný secesní dům, vrátíme mu jeho původní historický charakter a zároveň navrhneme nové dispozice i technické zázemí. Cílem je, aby bydlení bez kompromisů odpovídalo současným nárokům na komfort.

Jak vnímáš současný stav univerzitního hokeje v České republice a co by mohl přinést nový univerzitní stadion? 

Současný stav univerzitního hokeje považuji za fantastický. Před deseti nebo i pěti lety si jen málokdo dokázal představit, kam se celé hnutí posune. Je úžasné sledovat, kolik dalších lidí tento projekt oslovuje a kolik nové energie a nadšení do něj přinášejí. To je pro mě jasný důkaz, že je univerzitní hokej v dobrých rukou.

S tím ale přicházejí i nové výzvy. V Praze už podle mě univerzitní hokej narazil na své kapacitní limity a výstavba nového stadionu je logickým a nezbytným krokem pro jeho další rozvoj.

Máš nějakou vizi, jak by měl nový stadion vypadat?

 Moje představa je svým způsobem vizionářská. Ideální by bylo vybudovat v širším centru Prahy moderní multifunkční arénu pro dva až tři tisíce diváků, doplněnou o tréninkovou halu a ubytovací zázemí.

Taková aréna by se stala přirozeným centrem univerzitního sportu – nejen pro hokej, ale i pro další odvětví, kterým dnes hokejisté tak trochu prošlapávají cestu. Mohly by se zde konat vrcholné akademické akce, podobně jako jsme to viděli při divácky úspěšném Final Four v Edenu. Klíčové je právě umístění blízko centra, aby byl stadion skvěle dostupný studentům z celé Prahy.

Pokud se tyto podmínky podaří naplnit, věřím, že univerzitní sport u nás zažije obrovský boom. Až se za deset let ohlédneme zpět, možná zjistíme, že jsme vytvořili projekt, který je inspirací pro celou Evropu. Přesně v duchu slavného výroku Winstona Churchilla:

„Nejprve utváříme své budovy, potom ony utvářejí nás.“

S vedením hlavního města Prahy už jsme podnikli první kroky k tomu, aby se tato vize mohla stát skutečností. Pevně věřím, že město tento inspirativní a veřejně prospěšný projekt podpoří, protože může výrazně pomoci kultivovat další generace naší společnosti.