Ve spotech musím hrát já, aby tam byl někdo pohledný, směje se kavalír Jan Malíř

Málokdo v týmu VUT Cavaliers Brno je tak všestranným hráčem jako Jan Malíř. Pravidelně nastupuje střídavě v obraně i útoku a kdyby bylo potřeba, určitě by byl jako správný kavalír ochotný odehrát zápas v bráně. V týmu kavalírů je od samotného začátku před čtyřmi lety a jeho příkladné chování neuniklo ani spoluhráčům, kteří ho v prosincové anketě zvolili mimo jiné nejobětavějším blokařem střel. „Někteří kluci vezmou puk, vymyslí akci a dají gól. To já neumím, tak pomáhám týmu aspoň takto,“ směje se kavalírská legenda.

Jak dlouho studujete?

Vysokou školu sedmým rokem.

Takže pamatujete slávu brněnských univerzitních soubojů v DRFG aréně?

Pamatuji, že se hrály, ale nikdy jsem zápasy na vlastní kůži nezažil, ani jako divák, ani jako hráč.

Proč ne?

Jsem asociál, takže jsem ani neměl s kým jít, ve škole jsem se moc nesdružoval. A taky se mi nechce mrznout na zimáku a koukat, jak hraje hokej někdo jiný. Ještě navíc když jsem sám na sebe naštvaný, že kdybych nebyl tak špatný, tak jsem tam třeba mohl hrát taky.

Takže hokeji naživo fandit nechodíte?

Byl jsem párkrát, ale to bylo ještě na základní škole.

Kdybyste nebyl součástí týmu VUT, chodil byste se na zápasy dívat?

Kdyby se hrálo a mohli tam diváci, tak možná ano. Ale i v týmu si často velkou část zápasu užiji jako divák, jen na něj koukám ze střídačky.

Jak můžete jako asociál dělat kolektivní sport?

Bavit se s lidmi v rámci hokeje a mimo hokej je něco jiného. V týmu se nemusím s nikým sdružovat, nemusíme být nejlepší kámoši abychom spolu mohli hrát.

Chcete říct, že v týmu nemáte kamarády?

Ale ne, nějaké tam mám, možná dokonce i víc než dva.

Pamatujete si, jak zmíněná brněnská derby dopadala, kdo častěji vyhrával?

Myslím, že to bývalo vyrovnané. Jednou vyhrála Masaryčka, jednou VUT, nikdy s výrazným rozdílem.

Městská derby jsou vyrovnaná i dnes. V čem jsou Bitvy o Brno odlišné od ostatních ligových zápasů?

Oproti ostatním soubojům přijde mnohem více diváků než na jiná ligová utkání. Také mezi hráči z obou týmů se často známe z jiných soutěží. Je to víc osobní. Když prohrajeme s Ostravou nebo Plzní, tak jsme prostě prohráli. Jenže v Brně se klidně můžeme potkat s někým z HC MUNI mimo led, a to pak slyšíme „Ha, vy jste dostali!“ A tomu se snažíme zabránit, proto se na derby většinou mnohem víc hecneme.

Mají VUT Cavaliers Brno něco, co HC MUNI nemá?

Nevím, jak to funguje v MUNI. Ale jako výhodu kavalírů vidím určitě to, že máme hodně silné zlaté jádro týmu, kluky, kteří jsou tam od začátku. Teď navíc díky spolupráci s VUT přibyli šikovní mladí hráči, kteří do kolektivu skvěle zapadli. Měli bychom hodně našlápnuto, nebýt současné situace.

Pět let jste studoval Masarykovu univerzitu, proč jste nehrál za HC MUNI?

Do kavalírů mě dostal Libor Dobšák když tým začínal, ještě než byl spjat s jakoukoli školou. A vzhledem k tomu, že se i přes moje výkony rozhodli slitovat se a nechat si mě tam, tak jsem neměl důvod poohlížet se jinde.

Tak špatné vaše výkony přece být nemohou.

Možná ne. Ale pořád je realita to, že kvůli mně radši založili čtvrtý útok, jen abych něco nepodělal v obraně.

Za kavalíry tedy hrajete jak dlouho?

Chtěl bych říct čtvrtou sezónu, pokud se tedy tahle dá počítat.

Jak vzpomínáte na začátky klubu?

První se mi vybaví premiérové derby s Masaryčkou, kde jsme dostali dvanáctku. Ale k začátkům se váže hlavně horší zázemí. Jednou, maximálně dvakrát týdně jsme se sešli na zimáku, kam jsme si donesli věci, po tréninku jsme si je zase sbalili a odnesli. Navíc na každý trénink vždy přišel někdo jiný. Nikdo nevěděl, kdo dojde, co bude zač, jestli už se s ním někdy potkal a ve výsledku vlastně ani kolik nás na trénink nebo zápas vůbec přijde.

Kromě nešťastného derby vám z první sezony utkvěl v paměti nějaký zápas?

Spoluhráči za nezapomenutelný považují výjezd do Prešova a Krynice, tam jsem já ale nebyl. Měl jsem v té době bakalářské státnice. Byl jsem připravený dojít před komisi s hokejovou taškou a hned po zkoušce běžet na autobus. Nakonec mi ale vypsali pozdější termín, takže jsem odjezd nestihl. A mně osobně utkvěl v paměti zápas v Budapešti, první oficiální kavalírské vítězství. Po prvních pár kolech, kdy jsme nevěděli, že soupeř má taky branku, to byla příjemná změna.

Co se za tři roky fungování týmu nejvíce zlepšilo?

Všechno. To, že máme kabinu, mikiny, trička, že tréninky i zápasy jsou lépe organizované. Po většinu sezóny navíc hrajeme na víc než dvě lajny, borci to berou vážně, i na venkovní zápasy nás jezdí víc a je tam větší šance něco uhrát.

Právě na organizaci tréninků a zápasů se podílíte i vy osobně. Jak?

Starám se o to, aby borci vyplňovali Týmuj, tedy kdo přijde na trénink nebo zápas, kdo ne a proč ne. Aby byl přehled v tom, kolik nás bude, jak budeme hrát a podobně. Vzhledem k tomu, že herně jsem na tom bídně, tak managementu podlézám aspoň tímto způsobem, aby měli pocit, že jsem užitečný, a ještě si mě chvilku nechali.

Z Masarykovy univerzity máte magisterský titul, letos jste ale začal s novým studiem na Vysokém učení technickém. Proč?

Studoval jsem Management sportu, který byl z velké části vyučován na Fakultě sportovních studií. Všichni mě kvůli tomu berou jako „dementa ze sportovky“. Abych doplnil i ekonomické vzdělání, začal jsem studovat Ekonomiku podniku na VUT.

Považujete sám sebe za kavalíra?

Snažím se o to.

V čem to pro vás spočívá?

Chovám se slušně k ženám, pomáhám slabším, v MHD pouštím starší sednout. Jestli bych se pustil do boje s drakem nevím, ale aspoň se snažím být dobrý člověk.

V prosincové anketě mezi spoluhráči jste zvítězil hned ve třech kategoriích: nejobětavější blokař střel, největší poctivák a největší hezounek týmu. Souhlasíte s tím?

Souhlasím s prvními dvěma. Muselo by se stát nevím co, abych nejel na zápas, ať už mám práci, školu, cokoli, vždy se snažím si to zařídit. To, že jsem obětavý blokař, pak souvisí s prvním rokem u týmu. Jednoznačně jsem herně neměl na to, abych v lize byl, tak jsem to doháněl tím, že jsem se jako magor vrhal do střel. Kluci pomáhají týmu tak, že vymyslí akci a dají gól. To já neumím, tak pomáhám aspoň takhle.

Co kategorie největšího hezounka?

Tak s tím kardinálně nesouhlasím. To někdo v kabině vymyslel a ostatní se toho chytli. Ale tuhle anketu měl jednoznačně vyhrát někdo z dvojice Vojta Burian a Honza Řezníček.

Oba jmenovaní přišli do týmu letos a jsou výrazně mladší než vy. Jak se vám s takovými spoluhráči sehrává?

Nevím, jestli je to o věku, spíš o tom, s kým si jak sedneme. Je ale pravda, že s nejmladšími členy týmu, kde je věkový rozdíl třeba šest let, toho moc společného nemám.

Chybí vám v mladším kolektivu bývalí spoluhráči?

Určitě mi chybí Libor Dobšák, Dominik Cívka a Filip Vilímek. S prvními dvěma jsem dost dlouho hrál i mimo kavalíry, takže jsme se znali už dlouho předtím.

Jste v kabině nejstarší?

Ne, to je úděl Honzy Antonína, tomu říkáme dědek. Spíš než z věku si dělají srandu z mého studia, že i když mi bude pětatřicet, tak budu pořád ještě studovat a hrát za kavalíry.

Máte taky nějakou přezdívku?

Jedna tam je – pašík. Vznikla během druhého roku v kavalírech, když jsme s Fildou Vilímkem blbli na ledě a on na mě tak trošku šlápl bruslí. Proříznul mi ribano a taky lehce břicho. Kluci potom říkali, že mě zařízl jak pašíka, a vzhledem k tomu, že nejsem úplně nejhubenější, tak se mě od té doby přezdívka pašík drží.

Jaký pro vás byl za celou dobu u kavalírů nejsilnější moment?

Loňská první Bitva o Brno. První zápas sezóny, první zápas jako oficiální tým Vysokého učení technického, narvané tribuny, úžasná atmosféra a hlavně vítězství. Všechna derby ale bývají úžasná.

Často se objevujete jako tvář kavalírských videospotů. Proč zrovna vy?

Většina kluků v týmu se moc nevyžívá v mluvení na kameru. A já jako správný kavalír to tedy přebírám za ně. A tím opět pomáhám, jsem užitečný pro tým a navíc, když už jsem obdržel titul hezounka, jasně že ve spotech musím hrát já, aby tam byl někdo pohledný.

Baví vás natáčení?

Konkrétně loňská pozvánka na derby, kterou jsme natáčeli s Filipem Vilímkem, byla skvělá. Jen jsem pak měl celé břicho od modráků. Bohužel nezbyl rozpočet na filmové triky ani kaskadéry, takže mě Filip musel velice svědomitě při každém záběru opravdu udeřit pěstí. A jakožto správný voják má Filip docela sílu.

Pouštíte si někdy některé z videí jen tak pro radost?

Zrovna nedávno jsem si asi čtyřikrát dokola pouštěl sestřih nepovedených záběrů právě z natáčení s Filipem. Jednak jsem se u toho neskutečně nasmál, a jednak jsem zavzpomínal na staré dobré časy. A taky jsem nedávno narazil na nějaké starší materiály ze zápasů, u toho jsem si taky zavzpomínal. Kéž by to tak mohlo být i teď, hned bych si zahrál.

Monika Pumprlová